Tak jsem zjistila, že ač jsem si myslela, jak jsem pracovitá, tak jsem vlastně pěkný lenoch. Včera se mi povedlo docela pěkně jíst a tak si říkám půjdu večer až uspím malou cvičit a ještě tomu pomůžu. No ale asi to znáte všichni, malá usnula a tak rychle přemáchnout pobryndané oblečení, uklidit koupelnu po koupání, zařadit a vyřídit došlé složenky a faktury na stavbu (začínáme tento týden stavět).... když už se chystám natáhnout tepláky tak najednou brek z ložnice. Tak nakrmit malou, opět ji uspat a máme najednou půl 10 večír... no přemohla jsem se na 20 sklapovaček a pak jsem usoudila, že zmáknu akorát tak maximálně sprchu a hurá na kutě..

A když je zrovna trochu volněji tak najednou zjistím, že už půl hodiny sama se sebou bojuji jestli jít či nejít cvičit. Výmluv je samozdřejmě hromada: malá se za chvilku může vzbutit, potřebuju ještě něco dodělat... Načeš než se k něčemu rozhoupu se dítko dožaduje pozornosti  a já zjišťuju, že jsem promrhala volnou půlhodinku.

No je vidět že nejhorší jsou začátky, když už totiž začnu a donutím se několik dní vydržet, tak pak se vyloženě těším na další pohyb. Ještě než jsem otěhotněla, jsme chodili s manželem běhat a ten pocit po tom, je prostě k nezaplacení, teď mi to docela chybí, ale nemůžu se dokopat znovu začít a hlavně nemáme kočárek vhodný moc do terénu. No a já jsem zas takové trdlo, že po vesnici běhat nebudu, aby na mě všichni nekoukali :D